Byla v tom sama. Ztracená. Zemřela jí maminka a ona se s tím prostě nedokázala vyrovnat. Ani milující manžel ji nedokázal té bolesti zbavit. Její zoufalství bylo tak velké, až se zdálo, jako by balancovala na okraji propasti… A pak do ní jednoho dne prostě spadla. „Moje matka byla týden po smrti, když jsem políbila jiného muže. Za týden to byl další… Šukala jsem s kuchařem v restauraci, kde jsem začala dělat servírku. Šukala jsem s masérem za dort s banánovým krémem a masáž zdarma. Zdálo se mi, že takhle se musí cítit lidi, co se schválně pořežou. Ne příjemně, ale čistě. Ne dobře, ale bez výčitek. Byl to pokus o terapii.“
Bohužel terapie sexem nezabrala. Navíc s sebou přinesla nevyhnutelné – ztrátu manželství. Svého manžela milovala, ale prostě mu nedokázala zůstat věrná. A to on samozřejmě neunesl… A tak Cheryl přišla o svoje poslední pojítko s dřívějším životem a klesla ještě níž. Už ani náhodný sex ji nedokázal zbavit bolesti ze ztráty matky, a tak hledala jiný únik. Uvědomovala si, jak bezútěšný je její život, ale tak strašně chtěla nic necítit… „Byla jsem mladá, zoufalá a připravená k sebedestrukci. Natáhla jsem po heroinu obě ruce.“
Někdy se člověk musí dostat na samotné dno, aby se měl od čeho odrazit a mohl zase začít stoupat… Mnohdy je ale překvapující, jak strašně hluboko takové dno může být. Několik let strávila Cheryl tím, že se snažila přehlušit svoje vnitřní trápení tím, že ubližovala svému tělu. Naději na lepší život ale nakonec našla ve zdánlivě nesmyslném nápadu. V nápadu, že se sama vydá na několikaměsíční cestu divočinou. Upnula se k tomu celou svou duší a po několika měsících příprav skutečně vyrazila. Vydala se na Pacific Crest Trail, horskou hřebenovku, která vede od Mohavské pouště přes celou Kalifornii a Oregon až do státu Washington. Vyrazila úplně sama – v nových pohorkách a s obrovským batohem na zádech.
Holka z města na vandru! Na delší výpravě nebyla nikdy, ve stanu spala jen párkrát… A přesto se rozhodla opustit civilizaci na několik měsíců a vystačit si jen s tím, co je schopna unést. „Na Pacific Crest Trail mě zaujala jedna věc, a sice fakt, jak málo jsem měla na vybranou a jak často jsem musela volit tu nejméně atraktivní alternativu. Že se nedalo utéct ani se obrátit zády. Nedalo se to rozředit sklenkou martini ani na to zapomenout při vášnivé rychlovce.“ Den za dnem pochodovala dál a dál a přitom válčila sama se sebou. Účtovala se svým dřívějším životem. Nohy měla tak rozedřené, až jí odpadávaly nehty. Párkrát jí došla voda. Málem šlápla na chřestýše. Potkala se s medvědem skoro tváří v tvář. Když v noci slýchala vytí kojotů, často se nemohla strachem ani pohnout. Ale přesto pokračovala dál a krok za krokem za sebou nechávala kousky minulosti.
Stokrát proklela svůj hloupý nápad vydat se do divočiny… Byla vyčerpaná, špinavá, hladová. Ale přesto se nevzdávala. Zatímco bojovala s drsnou přírodou, v duchu se vracela k nejdůležitějším lidem svého života. Při přecházení vyprahlými stezkami, při překonávání zasněžených vrcholků hor, při neutichající bolesti ve všech svalech na těle se pomalu smiřovala sama se sebou. Do cíle dorazila po několika měsících – unavená, rozbolavělá, ale naprosto vyrovnaná. U Mostu bohů ve Washingtonu, kterým Pacifická stezka končí, stanula s takovou životní zkušeností, jakou většina lidí nikdy nezíská.
Ve své knize Divočina líčí Cheryl Strayed (Cheryl Zbloudilá) celý svůj příběh. Některé pasáže knihy vás dojmou, jiné nadchnou, některé znechutí. Je to stejné jako s částmi života. Nejdůležitějším posláním příběhu je ale skutečnost, že nezáleží na tom, co hrozného se vám stalo. Nezáleží na tom, jak moc vám někdo ublížil, nebo na tom, jak jste někomu ublížila vy. To všechno už patří minulosti. Záleží jenom na tom, jak s tím naložíte TEĎ! Protože bez ohledu na věk, společenské postavení nebo to, jak vypadáte, z neštěstí je vždycky cesta ven.
Tereza Kuchtová
