Máte pocit, že svůj život dokonale znáte a že se všechno hýbe ve vyjetých kolejích? Taky jsem si to myslela a tiše jsem záviděla všem, kteří vyprávěli svoje zážitky z cestování. Austrálie, Nový Zéland, Amerika… Všechno mi to připadalo jako něco naprosto nedosažitelného… Až do chvíle, kdy jsme s kamarádkou trošku přepískly pověstné jedno pivo.
Byl listopadový večer a my jsme seděly v jedné brněnské hospodě každá se svým půllitrem (a určitě ne prvním) a přemýšlely jsme, co budeme dělat v létě, kdy nás čekají naše poslední prázdniny… To, na co jsem se jako střízlivá skoro bála pomyslet, mi v tu chvíli připadalo jako ta nejsamozřejmější věc na světě… „Pojedeme do Ameriky!“ Nadšeně jsme se na to napily. Z prvotního opileckého nápadu se pomalu začal rodit plán…
Před půlkou června už jsme stály v Praze na letišti a já jsem byla tak nervózní jako ještě nikdy. Pro svůj úplně první let jsem si uměla vybrat vážně příhodné datum – pátek třináctého. Zaměstnanec letiště se tvářil trošku překvapeně, když se mě zeptal, zda jsem už byla v Americe, a já mu odpověděla, že jsem ještě ani neviděla letadlo zblízka… I přes paniku při turbulencích jsem svůj první let přežila a za mořem jsem strávila skoro 4 měsíce.
Amerika – „Jiný svět“
Přesto, že se Americe říkává Nový svět, já bych ji překřtila spíš na Jiný svět. Skoro obden jsem na něco zírala s otevřenou pusou. Co se přírody týče, připadala jsem si jako Alenka v říši divů, ale skoro stejně fascinovaná jsem byla i samotnými Američany. Odjížděla jsem vyzbrojená tou nejběžnější představou o nich – Američan jako bláznivý sud sádla. Moje překvapení tedy neznalo mezí, když jsem zjistila, že průměrnému „Amíkovi“ na sezení opravdu stačí jedna židle… (Ale nepopírám, že se našlo pár takových, kterým i čtyři židle byly málo.) Jednou z vlastností, která je ale zásadně odlišuje od Čechů, je zdvořilost. Nejsem z těch jedinců, co si dennodenně stěžují, jak jsou Češi hrozný národ, to ani v nejmenším. Ale zjištění, že se na mě v obchodě nikdo netváří, jako bych ho obtěžovala, bylo velice příjemné. Na vesnicích vás zcela běžně dokonce zdraví úplně cizí lidi a všichni se na vás pořád usmívají – ano, americký úsměv očekávání splnil.
Foto: Tereza Kuchtová
Stejně tak jako úsměv mě nepřekvapila americká kuchyně… Pokud se občas stravujete ve fast foodech, můžete klidně hrdě prohlašovat, že jíte americké národní jídlo. Dokonce způsob servírování je dost podobný. I v „nobl“ americké restauraci je zcela běžné, že Vám jídlo za 35 dolarů naservírují v plastové misce vyložené novinami.
Rozhodně bych Vám ale nedoporučovala řídit v amerických městech, pokud se řadíte do skupiny řidičů „no jo, ženská“. Tříproudové jednosměrky umí být opravdu matoucí. A pozor – když už se Vám poštěstí a opravdu něco nabouráte (v lepším případě jen svoje auto) a chcete zajet k opraváři do vedlejší vesnice, musíte počítat s tím, že cesta Vám může zabrat i dvě hodiny, vedlejší vesnice je tu totiž úplně jiný pojem.
Léto v Americe opravdu stálo za to… Ale víte, co je nejdůležitější zkušenost, kterou jsem si z toho všeho odnesla? Když mám z něčeho strach a nemůžu se odhodlat, stačí se trošku napít!
Tereza Kuchtová
