Jejich osudy známe z divadelních jevišť – výpravné kulisy, chytlavé melodie, povedené scénické ztvárnění. Byly to však skutečně existující ženy, jejichž život nebyl malebný a barevný jako na divadelních pódiích. Ve chvílích úspěchů a propadů jim nezněly písně. Žily svůj život, který často nebyl jednoduchý. Co se jim nedá upřít, je fakt, že to rozhodně byly bojovnice s osudem.
Evita
Celé jméno ženy, podle jejíhož života byl muzikál napsán, znělo Eva María Duarte de Perón. Narodila se 7. května 1919 v nuzných poměrech argentinského venkova. Ctižádostivá dívka nehodlala v těchto podmínkách zůstávat. V pouhých patnácti letech se jí podařilo dostat do Buenos Aires, kde se stala modelkou, herečkou a rozhlasovou hvězdou. Pro získání výhod a materiálního zabezpečení ráda využívala svůj půvab a měla nesčetné milence. V roce 1944 potkala na charitativní akci o 24 let staršího a stejně ctižádostivého Juana Dominga Peróna. Vzali se o rok později.
Evita (zdrobnělina jména Eva, přeloženo Evička) podporovala svého manžela v prezidentské kampani a tvrdí se, že se stal prvním mužem Argentiny právě díky své ženě. Lidé ji milovali, protože se vždy dokázala zastat chudých a založila dokonce charitativní nadaci. Rozjela také úspěšnou kampaň za volební práva žen.
V roce 1950 byly u Evy Perónové zjištěny známky nádorového onemocnění. Odmítla však léčbu s tím, že se musí věnovat charitativním a politickým aktivitám. V roce 1951 byla navržena na funkci viceprezidentky, kvůli svému zdravotnímu stavu však odmítla. Její zdraví se zhoršovalo a v roce 1952 zemřela na rakovinu děložního čípku.
Argentinský lid ji zoufale oplakával a viděl v ní modlu i po její smrti. Po dva týdny zaplňovaly ulice okolo Ministerstva práce, kde bylo nabalzamované tělo první dámy vystaveno, davy lidí, kteří se přišli poklonit její památce.
Podle pamětníků i historiků byla však jako dva lidé v jednom těle. Dokázala být neskutečně vlídná k chudým, avšak zároveň udělat pro kariéru svou a svého manžela prakticky cokoliv. Utrácela obrovské peníze za svůj vzhled a gaderóbu a již jako mladá dívka se mohla chlubit četnými milostnými zkušenostmi. V přítomnosti nemocných však neupadala do žádných rozpaků. Ať byl člověk nemocen jakkoliv odpuzující či nakažlivou nemocí, Evita se jej bez okolků dotýkala či ho políbila. Její smrt je dodnes předmětem diskuzí a polemik, spekuluje se také o tom, že mohla být zavražděna.
Kleopatra
Foto: pinterest.com
Tento muzikál pojednává o egyptské vládkyni Kleopatře VII. Ta nastoupila na trůn jako sedmnáctiletá a byla poslední panovnicí řecko-egyptské dynastie Ptolemaiovců. Byla velmi vzdělaná, údajně hovořila dvanácti jazyky! Egypt byl v době jejího panování kvetoucí říší s rozvinutým správním systémem, bankovnictví bylo na velmi vysoké úrovni, stejně jako věda či technika.
Po otcově smrti, kdy musela Kleopatra kvůli nepokojům uprchnout z Egypta, se setkala s římským vládcem Ceasarem, který připlul do Alexandrie. Podle legendy k němu pronikla zavinutá v koberci. Zcela ho prý okouzlila a z jejich vztahu se narodil syn Ptolemaios XV. Ceasar. V roce 46 př.n.l., tedy rok po narození syna, odcestovala Kleopatra do Říma.
Po smrti Ceasara se Kleopatra v roce 41 př.n.l. setkala s římským politikem a vojevůdcem Marcem Antoniem. Využila své charisma, aby ho okouzlila, což se jí také podařilo. S ním měla egyptská panovnice další tři děti: dvojčata Kleopatru Seléné a Alexandra Helia a nejmladšího Ptolemaia Filadelfa.
Život Kleopatře znepříjemňoval boj s Ceasarovým prasynovcem Octaviánem. Ten jí nakonec vyhlásil válku a zvítězil nad ní v bitvě u Actia. Marcus Antonius na útěku z prohrané bitvy spáchal sebevraždu, Kleopatra byla zajata a měla být odvlečena do Říma. Zvolila proto raději sebevraždu než tak strašlivou potupu. Smrtí Kleopatry přišel Egypt o svou samostatnost a stává se římskou provincií.
Jana z Arku
Foto: pinterest.com
Jana nebo též Johanka z Arku, přezdívaná také Panna orleánská, stanula v čele francouzských vojsk za stoleté války proti Angličanům. Narodila se přibližně roku 1412 v Lotrinsku v bohaté selské rodině. Od svých čtrnácti let mívala vidění a slýchala hlasy andělů a svatých. Ty jí sdělily, že je Bohem vyvolená k záchraně Francie a jejímu osvobození.
Na jaře roku 1429 se vypravila za budoucím francouzským králem Karlem VII. s žádostí, aby jí svěřil vojsko. Ten se bál uvěřit jejím tvrzením o zjeveních a hlasech a podroboval ji zkouškám, kterým asistovali i univerzitní doktoři. Po šesti týdnech ho přesvědčila a získala malý vojenský oddíl. S ním se vydala na tažení Francií, při kterém osvobodila od Angličanů řadu francouzských měst.
V roce 1431 byla zajata Burgunďany, kteří byli spojenci Anglie, a dostala se posléze do rukou Angličanů, kteří ji od Burgunďanů koupili za 10.000 liber. Pokusila se ze zajetí utéct skokem z věže. Až na otřes mozku se jí po pádu do 25 metrů hluboké propasti nic nestalo. To bylo také pro její věznitele potvrzení jejích čarodějnických schopností. Výslechy za přítomnosti inkvizičních soudců trvaly přes tři měsíce a nakonec byla dívka odsouzena jako čarodějnice a kacířka.
Devatenáctiletá Jana byla upálena 30. května 1431. V roce 1909 byla blahořečena a v roce 1920 ji papež Benedikt XV. prohlásil za svatou.
Kateřina Magdalena Machová
