Spousta mladých lidí je přesvědčená, že je partnerský vztah omezuje v jejich vlastním počínání a nemají na něj čas kvůli pracovnímu vytížení či spoustě zájmů. Vidí ho jako chomout, do něhož budou zapřaženi a který je připraví o veškerou svobodu. Proto mnohdy volí opačnou variantu – zůstávají sami a žijí tzv. na volné noze. Existuje však i střední cesta, kterou se lze vydat, když chcete jít vstříc spokojenosti. Čtěte dál a dozvíte se, jak na to.
Není důležité dělat všechno společně
Snad každá z nás má ve své blízkosti pár, který na ostatní působí dojmem, jako by dotyční přirostli jeden k druhému. Kam se hne jeden, hne se i druhý. V podstatě nejsou schopni dokončit jedinou větu bez své polovičky. Když si promluvíte s jedním, druhý vám už nemá co dalšího říci. Naprosto všechno dělají společně. Zdá se vám to kouzelné? Ano, první dojem může být takový, ale ruku na srdce – není všechno zlato, co se třpytí.
Neztratit samu sebe
Když máme to štěstí a potkáme partnera, ke kterému se dá vzhlížet, mnohdy sklouzneme k tomu, že se snažíme být jako on. Přejímáme jeho zvyky, názory a téměř papouškujeme všechno, co vypustí z pusy. Je to přirozený proces pro člověka s nepříliš vysokým sebevědomím. Možná že nás k tomu žene přehnaný obdiv, láska, kterou k partnerovi chováme, snaha se zavděčit, touha být milovaná nebo již zmíněné nízké sebevědomí. Kdo ví? Jisté je, že v takovémto vztahu potlačujeme své vlastní já, což nás může dovést do slepé uličky. Pokud vztah trvá a vy si skutečnosti o vlastním postavení v něm nejste vědoma, nemusí se nic dít. Horší je, že ve chvíli, kdy vztah skončí, vy se rázem ocitnete v situaci, kdy vlastně nevíte, co se sebou samou.
Docenit odlišnosti
V partnerském vztahu není důležité co nejvíce se podobat jeden druhému. A to veliká část z nás pořád nevzala na vědomí. Není podstatné mít jen společné zájmy, jen společné přátele, společnou kancelář, společný ručník a v extrémních případech i společný zubní kartáček. Důležité je naopak to, jakým způsobem se naučíme naložit s tím, jak moc rozdílní jsme. Co na tom, že partner je umělec, zatímco vy jste spíš technického ražení? Ubírá to snad šancím na společné štěstí? Ba naopak! Právě odlišnosti jsou to, co nás k druhému mnohdy až magickou silou přitahuje, pomáhá nám rozvíjet se i v oblastech, v nichž se necítíme zrovna „jisté v kramflecích“.
Jak řekl Jean-Jacques Rousseau: „Je třeba být si trochu podobní, abychom si rozuměli, ale trochu rozdílní, abychom se milovali.“
Klíčem k tomu, jak zůstat nezávislou osobou i v láskyplném vztahu, je udržet si svou vlastní identitu. Vždyť jedině tak můžete druhému dát to nejcennější, co máte – sebe samu…
Jak jste na tom vy? Užíváte si své role na výsluní, nebo setrváváte ve stínu partnera?
Ella Konečná
