Cestování po Turecku většinou znamená přejíždění mnohasetkilometrových vzdáleností. Lidé se ze svých rodišť stěhují i do měst vzdálených tisíce kilometrů. Rodinu a příbuzné tak někdy vídají jednou za rok nebo i za několik let. Tak je tomu i v naší rodině. Do míst, odkud pochází můj manžel, jsme se poprvé společně vypravili po více než 8 letech života v Istanbulu. A zpětně lituji, že jsme nejeli už dříve.
Tunceli a jeho obyvatelé
Foto: Radka Çelik
Tunceli je provincie ležící ve východní Anatolii, jejíž populaci tvoří Kurdové a v horách obklopujících město se skrývají a dávají o sobě vědět nebezpeční kurdští bojovníci. Vojáci a policie používají pouze obrněné vozy, nesetkáte se zde s normálním policejním automobilem. Místní obyvatelé už to však nijak nevnímají. Berou to jako součást všedního života. Tunceli je velice specifické svým obyvatelstvem, jeho smýšlením, tradicemi a historií. A lidé jsou tu šťastni a srostlí s místem, kde se narodili.
Tunceli leží asi 1 190 km od Istanbulu. Pokud do Tunceli cestujete letadlem, nejbližší letiště je ve 30 km vzdáleném městě Elazığ. A pokud jedete autem jako my, připravte se na lahůdku v podobě ostrých serpentin na skalních srázech, které vás vyvezou až do Tunceli.
Nad čím se usedlíci nepozastavují
Foto: Radka Çelik
Jakmile se do Tunceli dostanete, nevyjdete z úžasu. Všude okolo vás se tyčí mohutné Munzurské pohoří dosahují výšky přes 3 000 metrů. Projíždíte údolím řeky Munzur, podél jejíchž břehů se táhnou úzké pláže nebo malé, skromné restaurace, kde si můžete v klidu posedět, odpočinout a vychutnat místní speciality. A pozor na cestu, může se stát, že přes silnici si to bude štrádovat želva. Setkáte se tu i s kravami, které se volně pohybují po městě. A nesmí vás překvapit ani skupinka přežvýkavců odpočívajících nedaleko vstupu do obchodu. První ráno nás pod okny bytu naší úžasné babičky přivítala i oslí návštěva. Oslík prostě polehával v trávě u silnice jako by nic…
Foto: Radka Çelik
A aby toho nebylo málo, byli jsme pozváni do domu našich příbuzných, který je vysoko v horách. Když jsme šli obhlédnout okolí domu, byli jsme varováni, ať si dáme pozor na medvědy. Žijí tu v horách a v tomto období si dovolí sejít i k lidským obydlím, kam přicházejí za vůní medu z úlů či dozrávajícími sladkými plody morušovníku. Opravdu netuším, co bych při takovém setkání s medvědem dělala. Asi bych sama sebe překvapila tím, že dokážu vylézt na strom.
Samotný dům je v tak těžko přístupném terénu, že byly problémy i s jeho rekonstrukcí. Řemeslníci totiž odmítali po tak příkré a kamenité cestě, která k domu vede, dovážet materiál.
Příroda nabízí volnost
Foto: Radka Çelik
V řece, která protéká horským údolím, mě manžel učil chytat ryby způsobem, jakým tu loví snad všichni. Stačí vám vlasec, háčky, kousek chleba nebo brouci a kámen, který návnadu bezpečně ukotví u dna řeky. A už můžete čekat na to, až se vám mlsné ryby začnou chytat na háčky. A že nám braly… Vždy jsem té úžasné řece poděkovala. Představovala jsem si ji, jak tu po tisíciletí plyne, je svědkem všeho dění… K veškeré přírodě cítím veliký obdiv a respekt.
Troufám si tvrdit, že kdo Tunceli navštíví, zamiluje se. Ta čistota divoké přírody, která vás tu obklopuje, vodopády v horách, hučení řeky, vítr a slunce vám dodávají takovou energii, s jakou se v betonovém městě jen těžko setkáte. Neumím to ani popsat, ale to, co jsem tam zažila a jak jsem se cítila, je neopakovatelné a jsem za to moc šťastná.
Radka Çelik
