Láska jak z pohádky… A pak z něj vyleze takové rozhodnutí, které vás odkáže přímo do pekel… Máte něco takového za sebou? I mně jeden takový kopanec osud nachystal. Pokud vás zajímá, jak jsem se s tím poprala, čtěte dál.
Jak to všechno začalo
Bylo mi tehdy 24 let, když jsem si říkala, že můj milostný život je mizerný. Světe div se, najednou se objevil muž, se kterým jsme si byli tolik podobní a hodně jsme si rozuměli. Netrvalo dlouho a začali jsme spolu chodit. Byla jsem hrozně šťastná, doslova jsem létala v oblacích.
Vše jak po másle
Po nějaké době jsme se k sobě nastěhovali a našemu štěstí v podstatě nic nechybělo. Asi po roce společného bydlení (a dvou letech vztahu) jsme se rozhodli, že už by bylo načase založit rodinu. Jako první tohle téma vytáhl na světlo světa přítel, ale dítě jsme už chtěli oba. Tak jsme na tom začali pracovat…
Ironie osudu
I přes urputnou snahu jsme nebyli úspěšní a začali jsme se kvůli tomu trochu hádat. Dokonce jsme se na pár dní rozešli. Dospěli jsme ale k názoru, že bez sebe být nemůžeme, takže jsme se zase dali dohromady. Svoje „shledání“ jsme zakončili v posteli. Ten večer jsem se cítila nesvá a říkala jsem si, že snad není taková možnost, abych otěhotněla, když se nám tolik měsíců nedařilo. Opak byl ale pravdou a já po čase zjistila, že jsem v jiném stavu.
Rozbitý hrneček opět slepený
Konečně jsme se dopracovali tam, kde jsme oba chtěli být. Zůstali jsme tedy spolu a bydleli jsme společně v bytě. Zdánlivě se vše vrátilo do starých kolejí, ale přesto ve mně přítel začal vzbuzovat nejistotu. Choval se podivně a neměl se ke mně tolik jako předtím. Dokonce začal spát na gauči vedle v obýváku. Bylo mi jasné, že si to musíme vyjasnit.
Vítej v pekle
Sedli jsme si spolu v kuchyni a pustili jsme se do debaty o naší společné budoucnosti. Ten okamžik mám v hlavě doteď. Řekl mi totiž, že není připraven na to, aby se staral o dítě, a že už ho tolik nebavím. Strhla se neskutečná hádka, po níž jsem skončila sama ubrečená v bytě (s dítětem v břiše).
Když se následujícího dne vrátil z práce, oba jsme byli v poněkud klidnějším rozpoložení. Vrátili jsme se k otázce, co s námi bude. Sdělil mi, že už si před nějakou dobou podal přihlášku k armádě, že ho přijali a že nastupuje začátkem dalšího měsíce. Myslela jsem, že se mi to snad zdá. Tím okamžikem bylo vše jasné. Sbalil si věci a odešel bydlet zpět k rodičům, než nastoupí do služby.
Slzy plné bolesti
Foto: 123rf.com
Protože bych sama neutáhla nájem bytu, musela jsem udělat stejné rozhodnutí. Vrátit se domů k rodičům. Ani jedna strana z toho nebyla nadšená, ale nebylo zbytí. Narodila se „nám“ krásná a zdravá holčička. Tatínek neměl příliš zájem malou vídat. Vídali se občas v mojí společnosti. Čas od času jí něco koupil, ale láskou jí rozhodně nezahrnoval. Po porodu jsem bydlela ještě další 2 roky u rodičů. Bylo to peklo na zemi. Rodina, v níž má mít člověk oporu, pro mě byla spíš přítěží. Komentáře, že si za to můžu sama, jsem se naučila ignorovat. Nad vodou mě držela jen moje malá hrstka kamarádů.
Počátky štěstí
Když byl malé rok a půl, naskytla se mi příležitost přivydělat si prodejem domácích potřeb. Zkusila jsem to a zjistila jsem, že je to práce, která mě baví. Můj business se velmi rychle rozvíjel a peníze se hromadily. Přišlo povýšení a zvýšení platu. To všechno mi pomohlo dát se dohromady psychicky a moje finanční pozice se velmi zlepšila. Konečně jsem si mohla dovolit byt a s malou jsme se začaly mít dobře.
Snad už napořád
V bytě bydlíme už 5 let, moje práce nás bez problémů uživí a daří se nám oběma dobře. Žijeme zatím samy, ale přítele jsem si našla. Uvidíme, jak se to s ním bude dál vyvíjet, ale rozhodně už nechci nic uspěchat.
Závěrem
Chtěla bych tímto povzbudit všechny ženy, co jsou na dně nebo zažívají podobný osud, aby se nevzdávaly. I ty nejtěžší chvíle jednou pominou a člověk se zvládne vyškrábat zpět na okraj propasti, ve které se ocitl.
Máte za sebou podobnou zkušenost?
