Skleněné nudle s vepřovým

Potřebujete

200 g vepřového masa

1 větší cibule

2 menší mrkve

půl ředkve

červená paprika

hrst zelených fazolek

2 lžíce sójové omáčky

1 balení skleněných nudlí

Postup

Cibuli, maso a veškerou zeleninu, jako je paprika, mrkev a ředkev, nakrájejte na tenké proužky. Nudle zalijte horkou vodou, nechte odstát zhruba 5 minut a poté přeceďte. V pánvi rozpalte olej, opečte na něm cibuli, poté přidejte maso nakrájené na nudličky a osolte a opepřete ho. Přidejte všechnu zeleninu, promíchejte s nudlemi, zalijte sójovou omáčkou a podávejte ještě teplé.

https://recepty.rohlik.cz/1417-sklenene-nudle-s-veprovym

Rýžové nudle s marinovaným tofu a zeleninou

Potřebujete

Foto: rohlik.cz

200 g marinovaného tofu

100 g rýžových nudlí

200 ml zeleninového vývaru

1 mrkev

1 brokolice

hrst mandlí

arašídový olej

3 lžíce sójové omáčky

lžička mleté papriky, pepř

Postup

Brokolici uvařte v parním hrnci. Tofu si nakrájejte na kostičky, okořeňte mletou paprikou a nechte chvíli stranou. Rýžové nudle uvařte ve vroucí vodě, nechte alespoň pět minut odstát a sceďte. Na pánvi rozpalte olej, opečte na něm brokolici a přidejte tofu a mrkev. Podlijte vývarem, přidejte mandle a také nudle. Lehce opepřete a zalijte třemi lžícemi sójové omáčky.

https://recepty.rohlik.cz/1183-ryzove-nudle-s-marinovanym-tofu-a-zeleninou

Soba nudle s rybou a jarní cibulkou

Potřebujete

Foto: rohlik.cz

120 g tresky

balení soba nudlí

hrst shii-take

strouhaný zázvor

2 jarní cibulky

lžíce sójové omáčky a lžička rybí omáčky

lžíce oleje

limetka

Postup

Houby shii-take nakrájejte na menší kousky. Smíchejte šťávu z limetky, sójovou a rybí omáčku a nastrouhaný zázvor. Rybu vložte do této marinády a nechte naloženou, než se uvaří nudle. Nudle uvařte v horké a osolené vodě a sceďte. Na pánvi rozpalte olej, opečte houby, přidejte cibulku, nudle a rybu. Promíchejte a podávejte.

https://recepty.rohlik.cz/509-soba-nudle-s-rybou-a-jarni-cibulkou

Jaké pokrmy z japonské kuchyně máte nejraději vy?

Michaela Michalíková

The post 3 nejlepší recepty japonské kuchyně appeared first on Království žen.

Jak si prodloužit život?

Průzkumy ukazují, že je život Japonců tak dlouhý díky pestré stravě složené z ryb, rýže a sójových produktů, pozitivnímu myšlení, pozitivnímu přístupu ke stáří nebo také vzděláním. Začněme tedy stravou. Japonci mají ke stravě jiný postoj než zbytek světa. Samozřejmě to neznamená, že na japonských ulicích nepotkáte fast food, ale i v něm si můžete dát zdravé a chutné dobroty s sebou. Tajemstvím japonské kuchyně je úprava pokrmů. Ty jsou připraveny většinou z čerstvých syrových nebo jen velmi málo tepelně upravených ingrediencí. Díky tomu si japonské pokrmy zachovávají maximum výživných látek. Už jste někdy viděli Japonce, který si pochutnává na smaženém jídle, nebo obézního Japonce seniora, který jen posedává a stěžuje si, co vše ho bolí? Ne, Japonci si velmi dobře uvědomují, co dělá jejich tělu dobře a že je to právě strava a aktivní pohyb v každém věku, které jim zajistí dlouhý a spokojený život.

Pokud byste se rádi stravovali jako Japonci, zařaďte do svého jídelníčku ryby, mořské plody, houby, velké množství zeleniny, polévky, zelený čaj, řasy nebo výrobky ze sóji. Pozor si dávejte na to, co sníte, ale také kolik toho sníte. Japonci přestávají jíst ve chvíli, kdy jsou nasyceni na 80 %, nikdy se tedy nepřejídají.

Aktivní pohyb v každém věku

Dlouhého života si Japonci užívají také díky aktivnímu přístupu. Vstávají brzy ráno, okolo 6 hodiny, rádi cvičí a hýbou se i pracují. Celý život jsou aktivní a prokrastinace jim nic neříká. Po poctivé práci se rádi schází s přáteli a s rodinou a jejich životní rytmus je velmi dynamický. Japonci mají také pevné hodnoty a ctí své rodiče a prarodiče. Velmi důležité jsou 97. narozeniny, po nich se podle Japonců senioři zase vrací zpět do dětství. Japonci jsou spojováni s pozitivním myšlením v každé situaci a uvidíte je smát se téměř neustále. Z nepodstatných věcí si nedělají hlavu a soustředí se na opravdu důležité momenty života.

Odložte hamburgery a hranolky, omezte tuk, sůl a cukr, nejezděte tolik v autě, jezte menší porce, užívejte a uvědomujte si sebe sama a svůj smysl života, neseďte doma u televize, orientujte se na rostlinnou stravu a užívejte si krásné momenty života naplno. Takto by možná mohl znít návod na dlouhý život podle Japonců. Zkuste to i vy, není to tak těžké.

Pokud vás zajímá i japonská příroda a kultura, přečtěte si náš starší článek: //kralovstvizen.cz/14-dni-v-zemi-vychazejiciho-slunce/.

Líbí se vám životní styl Japonců?

Tereza Obořilová

The post Jak na dlouhověkost podle Japonců appeared first on Království žen.

Indický falafel

Potřebujete:

300 g cizrny

4 pita chleby

2 jarní cibulky

2 stroužky česneku

1 červenou cibuli

1 salát

1 vejce

2 lžíce hladké mouky

lžičku římského kmínu a koriandru

šťávu a kůru z půlky citronu

chilli, sůl a pepř

na dip:

4 lžíce řeckého jogurtu

2 lžíce citrónové šťávy

2 stroužky česneku

koriandr a zázvor

Postup:

Cizrnu na noc namočte do vody, druhý den ji hodinu povařte. Můžete také použít cizrnu z konzervy. Poté ji dejte do mísy, přidejte nadrobno nakrájené jarní cibulky, citrónovou šťávu, prolisovaný česnek, kmín, koriandr a můžete i špetku chilli. Rozmixujte a podle chuti osolte a opepřete. Poté do směsi přidejte 2 lžíce hladké mouky, vejce a vytvarujte malé karbanátky. Osmažte po obou stranách. Připravte si dip. Smíchejte bílý jogurt, šťávu z citronu, prolisovaný česnek, nastrouhaný zázvor a mletý koriandr. Karbanátky podávejte v pita chlebu s listy salátu, kolečky červené cibule a přelité jogurtovým dipem.

Asijský zeleninový vývar

Potřebujete:

Foto: pinterest.com

80 g bílé ředkve

70 g tofu

70 g mrkve

50 g shitake hub

3 lžíce sójové omáčky

2 lžíce arašídového oleje

lžíci škrobu

půl lžíce cukru a sezamového oleje

1 litr zeleninového vývaru

Postup:

Bílou ředkev a mrkev si nakrájejte najemno, rozčtvrťte houby, nakrájejte tofu. Na pánvi rozehřejte arašídový olej a zprudka opečte ředkev, mrkev i houby. Přidejte zeleninový vývar, sójovou omáčku a cukr. Přiveďte k varu a vařte, dokud zelenina nezměkne. Poté přidejte bramborový škrob a tofu. Přilijte kapku sezamového oleje a můžete servírovat.

Extra tip:

Pokud do polévky přidáte noky nebo těstoviny, můžete ji podávat i jako sytý hlavní chod.

Ochutnáte raději asijskou polévku, nebo indické karbanátky?

Michaela Michalíková

The post Nejlepší jídla světa – ochutnejte Asii appeared first on Království žen.

Co v Japonsku navštívit?

Návštěva chrámů, kterých je v Kjótu celá řada, je téměř nezbytností. Pohled na tyto obrovské, zdobné a propracované stavby je vážně strhujícím zážitkem. Například chrám Kinkakudži, což v překladu znamená chrám zlatého pavilonu, je jedním z nejproslulejších.

Další jedinečnou podívanou jsou zenové zahrady, kde váš pohled potěší plno nádherných květin, střižených do zajímavých zenových tvarů. Zajímavostí jsou také bambusové háje, ve kterých bambusy dosahují neskutečných rozměrů.

Navštívit jsme byli i nedaleké město Nara, které je proslulé svým srnčím parkem. Park má ohromnou rozlohu a stovky srnek zde běhají zcela navolno. Jsou ochočené, takže lidem neublíží, a dokonce se zde prodává i speciální jídlo, které stojí jen pár jenů a srnkám moc chutná.

Dalším zcela neobyčejným zážitkem byl výstup na horu Hieizan. Jak jsem již zmiňovala, celé Kjóto je obklopené horami – a Heizan patří mezi ty nejvyšší. Při výstupu jsme potkali několik skupin dětí předškolního věku, které se sice šnečím krokem, ale zato s velkým odhodláním také plížily na vrchol. Po celkem náročném výstupu jsme měli celé město doslova jako na dlani. Nejvíce mě fascinovala skutečnost, že se na samém vrcholku nacházelo několik zastrčených chrámů.

Foto: Šárka Lázničková (hora Hieizan)

Foto: Šárka Lázničková (hora Hieizan)

Jedním z nejhezčích a nejkouzelnějších míst, kde jsme se denodenně alespoň chvíli procházeli, je takzvaná Kachní řeka. Na jejím toku se nachází plno nádherných vodopádů a také nespočet pozoruhodných živočichů, počínaje kachnami a konče exotickými rybami, jejichž jména bych si nezapamatovala, ani kdybych sebevíce chtěla.

Foto: Šárka Lázničková (Kachní řeka)

Foto: Šárka Lázničková (Kachní řeka)

Japonská kuchyně

Japonská kuchyně je z mého pohledu jednou z nejchutnějších a nejzdravějších kuchyní na světě. Nejběžnějším pokrmem jsou zde plody moře a zelenina. Přílohou téměř každého jídla je samozřejmě rýže, která je pro Japonsko typická.

Foto: Šárka Lázničková

Největším chuťovým požitkem pro mě bylo sushi. Měla jsem možnost ochutnat ho i v Čechách a vždy patřilo k mým oblíbeným jídlům. Když jsem ho však ochutnala v Japonsku, zjistila jsem, že je to úplně něco jiného. Nejenže bylo sushi levné i na české poměry (přestože je v Japonsku třikrát dráže než v ČR), ale ještě bylo mnohem chutnější, protože ho připravovali opravdoví specialisté a používali při tom zcela čerstvé suroviny, zejména mořské ryby a řasy.

Poprvé v životě jsem zde také ochutnala syrové maso a musím říct, že to byl opravdu zážitek. Lososi, tuňáci i chobotnice se díky svému jemnému a čerstvému masu přímo rozplývali na jazyku, a i když jsem k nim měla ze začátku odpor, nakonec jsem si moc pochutnala.

Dalším výborným, ač trochu tučnějším jídlem je Rámen, což je něco na způsob mastnějšího českého vývaru. V polévce však najdete velké množství nudlí, japonské zeleniny a masa.

V Japonsku vůbec nepoužívají příbory, ale stravují se výhradně japonskými hůlkami. Proto jsem se před odjezdem dobrých 14 dní učila, jak se s nimi správě najíst, abych tu nemusela být o hladu.

Co mi návštěva Japonska dala

Po pár dnech strávených v Japonsku jsem si položila otázku: ,,Kde jsem se to sakra narodila?“. Musím říct, že do této chvíle jsem neměla ani ponětí, jak to v zemi vycházejícího Slunce chodí. Poznala jsem, jak moc člověku po psychické stránce pomáhá žít v prostředí, kde se nemusí prakticky ničeho bát a ví, že všichni táhnou za jeden provaz. Jedním slovem jsem pochopila, jak je západ v určitém směru oproti východu zkažený. 14 dní strávených v Japonsku mi v ledasčem pomohlo. S čistým svědomím můžu říct, že se teď na svět dívám trochu z jiného úhlu. Člověk tam nemusí strávit celý život, aby pochopil co znamená síla japonské kultury…

První díl o Japonsku naleznete zde: //kralovstvizen.cz/14-dni-v-zemi-vychazejiciho-slunce-dil-1/

Šárka Lázničková

The post 14 dní v zemi vycházejícího Slunce appeared first on Království žen.

Jaká místa jsi za svůj život procestoval a které z nich tě nejvíc oslovilo?

Procestoval jsem například Taiwan, Indii, Filipíny, New York, Norsko, Francii, Ukrajinu. Ale nejdéle jsem byl v Číně. Ta pro mě byla zároveň i nejzajímavější.

Proč zrovna Čína? Uměl si čínsky? Věděl jsi o téhle zemi něco?

Než jsem jel do Číny, moc jsem o ní nevěděl. Rozhodl jsem se, že se chci naučit čínsky a využít to i ke své práci. Zároveň jsem chtěl poznat jinou kulturu a jinou zemi.

Foto: Petr Fiala

Foto: Petr Fiala (Kchung Ming)

Jak probíhaly přípravy a jaká byla cesta?

Nejdřív jsem si chvilku spořil finance, abych si mohl koupit letenku. Tu jsem sehnal za vcelku slušné peníze. A letěl jsem s kamarádem. Měl jsem domluvené ubytování na kolejích a studium na škole, kde jsem se učil čínštinu. Let do Číny trval asi 13 hodin, přiletěli jsme a z letiště nás čekala ještě cesta vlakem. Ta trvala asi dalších 22 hodin. Byli jsme hrozně unavení.

Co tě hned po příletu překvapilo?

Všude bylo velké množství lidí. To, že tady v Česku je třeba plné vlakové nádraží nebo fronty lidí, je pořád ještě málo. V Číně na vlak čekalo tolik lidí, že jsem nevěřil, že se všichni do toho jednoho vlaku vejdeme. Byli tam opravdu tisíce lidí. Když vlak konečně přijel a my do něj všichni nastoupili, byl opravdu plný. Lidé seděli i na zemi a stáli úplně všude.

Foto: Petr Fiala (Peking)

Foto: Petr Fiala (v Kuej-čou )

Jak probíhalo ubytování?

Nejdříve jsme nemohli najít koleje, kde jsme měli být ubytováni. Poté jsme zjistili, že na posteli nemáme matraci. Každý zde má jen dřevěnou postel a matraci si musí dokoupit sám. Takže po náročném letu a úmorné cestě ve vlaku jsme museli ještě hledat tržiště a kupovat si matraci, abychom si konečně mohli odpočinout. To mě opravdu pobavilo.

A jak vypadal tvůj běžný den?

Ráno jsem šel do školy, tam se učil čínsky. Poté jsem zašel na oběd, buď ve škole, nebo do restaurace a šel jsem na koleje chvíli pracovat. Mám vlastní firmu, takže mi k práci stačil počítač. Poté jsem šel do města. Třeba i na diskotéku nebo ven s přáteli. Jelikož můžu pracovat z jakéhokoliv místa, nemusel jsem řešit žádné brigády a mohl se věnovat jen poznávání Číny a studiu jazyka. I když jsem si jednu brigádu přece jen vyzkoušel. Pózoval jsem ve fotbalovém dresu a nechal se fotit do reklamy. (smích) V Číně je spousta pracovních možností. Uplatní se zde hostesky, servírky v restauracích a velmi žádaní jsou i učitelé angličtiny.

Jedí v Číně psy?

To je opravdu častá otázka, když se člověk vrátí z Číny. (smích) Nejedí. I lidé v Číně berou psy jako domácí mazlíčky a skvěle se o ně starají. Opravdu v Číně není běžné jíst psy, mezi mladšími prakticky vůbec, u starších generací se to může vyskytnout, ale většina lidí to zde považuje za odporné.

Jaká jsou v Číně nejčastější jídla?

Foto: Petr Fiala

Mají zde různé typy pečiva, ale všechny jsou většinou sladké a všem se obecně říká: „mian bao“. Jinak se hodně lidí stravuje v restauracích, které jsou vždy otevřené do ulice. Já si nejdřív vybíral jídla podle obrázků. Velmi oblíbené jsou například nudle se zeleninou, polévka, rýže s kousky masa nebo kuře a kachna.

Ochutnal jsi tam i nějakou specialitu?

Celkově mají v Číně jídla s výraznou chutí. Například sladké jídlo je obalené v chilli, to mi ale nechutnalo. Chutnaly mi však knedlíčky, kterým se říká Jiao Zi. Je to těsto, ve kterém je maso nebo zelenina. Většinou jsou ponořené ve vývaru, který můžete jíst ke knedlíčku. Jednu dobu jsem také často jedl smaženou rybu. Vyzkoušel jsem i kuřecí dráp a musím říct, že vůbec nechutnal špatně.

A co ti tam z jídla chybělo?

Nejvíc mi chyběly uzeniny a šunka. Mléko se dalo koupit i klasické, ale víc se prodává ochucené. Měl jsem docela problém s tím, že jsem se vždy jednoho jídla přejedl a pak musel jíst něco jiného. Takže jsem se to snažil docela střídat. Je třeba zajímavé, že se na každém rohu prodávala Coca Cola, Fanta a tyto další známé limonády. Ty tam dokonce stály v přepočtu jen 6 Kč.

Jací jsou v Číně lidé?

Lidé v Číně jsou neuvěřitelně otevření. Jsou velmi přátelští a mají skvělý přístup k cizincům. Jsou také velmi pohostinní. Většina mladých, především holek, je konzervativních, žádná hospoda a diskotéky. Ale najde se tu i dost holek „divošek“.

Jak tě přijali jako cizince?

Přijali mě naprosto skvěle. Jelikož jsem byl cizinec, byl jsem pro ně zajímavý. Velmi je těšilo i to, že jsem se učil jejich jazyk a snažil se s nimi domluvit.

Překvapili tě zdejší lidé něčím?

Jak už jsem říkal, nejvíce svou pohostinností. Když jsem se ve městě nebo na vesnici spřátelil s nějakým člověkem, vůbec mu nedělalo problém vzít mě ihned do své rodiny, nechat ochutnat své jídlo a dokonce mi nabídnout i možnost přespání. Chovali se ke mně jako k vážené návštěvě.

A co nějaké výlety po okolí?

Navštívil jsem samozřejmě Velkou čínskou zeď a pak také Opičí horu nebo největší vodopád Číny. Jelikož je celá Čína opravdu obrovská, cesta na výlet trvala třeba i 7 hodin vlakem. Navštívil jsem také nádherné místo Čang-ťia-ťie, kde se natáčel film Avatar.

Foto: Petr Fiala (Čang-ťia-ťie)

Foto: Petr Fiala (Největší vodopád v Číně Chuang kuo šu)

Co tě na Číně nejvíc překvapilo a jaké mají tradice?

Překvapilo mě, jak jsou zde města čistá a bezpečná. Skoro na každém rohu je policista a v Číně se skoro vůbec nekrade. Civilisti nesmí mít u sebe zbraň ani nůž. Pro obyčejné lidi zde neexistuje zbrojní pas. Ten mohou mít jen policisté. Našel jsem zde také hospodu pro cizince, kde jsem si s lidmi mohl popovídat i dalšími jazyky. Převážně tedy angličtinou. Mimo jiné Číňané milují karaoke, takže tam najdete spoustu karaoke barů a klubů.

Šokovalo mě také, že třeba večer, když šel člověk po ulici, na každém rohu seděli lidé a hráli hru Ma Jiang. Tuto hru zde hrál opravdu každý. Já se ji naučil a ostatní byli nadšení, že jako cizinec hraji s nimi. Také jsem byl překvapený, že úplně všude byly turecké toalety. Myslím, že jsem v Číně naši obyčejnou toaletu ani nezaznamenal.

Foto: Petr Fiala

Foto: Petr Fiala

Jaké mají v Číně tradice, svátky?

V Číně se neslaví Vánoce. Číňané mají Čínský nový rok, což je jakoby spojení našich Vánoc a Silvestra. Tento svátek se například na vesnici slaví tak, že se zabije jedno velké prase a pozvou se všichni příbuzní. Klidně i 100 lidí. A ti celé toto prase snědí, málokdy něco zbude. Je to jedna velká hostina. K tomu se pije Miyu Jin, což je asi padesátiprocentní kukuřičná pálenka.

Jak dlouho jsi v této zemi byl?

Byl jsem zde necelý jeden rok a musím říct, že mi tato zkušenost hodně dala. Potkal jsem spoustu zajímavých lidí a s některými jsem v kontaktu i dnes. Poznal jsem jinou kulturu, jinou zemi a tyto zážitky můj život rozhodně obohatily. Nejdříve jsem zde trávil čas s anglicky mluvícím spolubydlícím, ale nakonec jsem byl rád, když odjel. To mě opravdu donutilo naučit se domluvit čínsky, protože málokterý Číňan angličtinu ovládal. To bych rozhodně doporučoval všem. Jet sám a mluvit, mluvit, mluvit!

Máš v plánu se do Číny vrátit?

Rozhodně! Ideálně bych se tam chtěl i usadit a najít si třeba ženu. (smích)

Za celou naši redakci děkuji za rozhovor a přeji, aby ses do Číny zase brzy podíval.

Michaela Michalíková

The post Na kávě s dobrodruhem – V Číně není běžné jíst psy a lidé jsou zde neuvěřitelně přátelští! appeared first on Království žen.

Když jsem se po nesnesitelné několikahodinové cestě dostala do Osaky na mezinárodní letiště Kansai, připadala jsem si jako Alenka v říši divů. Na letišti mě naštěstí čekal přítel a společně jsme se vydali do Kjóta. Celou cestu vlakem jsem se kochala útulnými japonskými domy se zahrádkami, které lemovaly sakury a další exotické květiny, které v Evropě téměř není možné spatřit. Ze všeho sálala velice harmonická atmosféra, která mi dodávala zvláštní pocit bezpečí, štěstí a klidu. I když jsem si myslela, že celý první den kvůli časovému posunu prospím, rychle jsem svůj plán přehodnotila, aby mi náhodou nic neuniklo.

Město mě na první pohled okouzlilo tím, že je ze všech stran obklopeno horami a že hlavním dopravním prostředkem v Kjótu je kolo. Na kole se tam můžete dostat prakticky kamkoliv – i do samého centra města.

Odlišnosti evropské a asijské kultury

Foto: pinterest.com

Mým nejsilnějším prvotním zážitkem byla chvíle, kdy začalo pršet a přiběhl za mnou mladičký Japonec, který mi ochotně daroval svůj deštník, uklonil se a odběhl, což mluví za vše. Lidé tu jsou pokornější a uctivější. Téměř při každé příležitosti se ukloní, avšak ruku si při seznamování podávají zřídka.

Pokud je v metru hodně lidí, tvoří se řada jedinců stojících postupně za sebou a neexistuje, že by jeden druhého předběhl. Také zde nedochází k žádným krádežím, takže všude panuje atmosféra určité jednotnosti, která vám dodává pocit bezpečí.

Japonský národ je velice uctivý k druhým lidem, zvláště k cizincům. Na první pohled bylo zcela patrné, že jejich hodnoty a morální zásady jsou úplně jinde než ty naše evropské. Lidé tady prahnou spíše po poznání než po majetku. Více si také zakládají na společenské jednotě než na jedinečnosti osobnosti, protože si jsou dobře vědomi toho, že víc lidí, kteří opravdu drží při sobě, může dosáhnout větších věcí než sebechytřejší jedinec. Důkazem toho, jak velký důraz kladou na společenskou jednotu, byly ohromné prosklené kanceláře plné pracovníků, které ani nebyly rozděleny na přepážky, takže každý člen přicházel o své soukromí a ochotně spolupracoval s ostatními. Egoismus zde zcela ztrácí svůj význam, a možná proto jsou Japonci tak plní pokory a úcty k ostatním. Obsluha v restauracích je také nesrovnatelná s tou naší a heslo „náš zákazník, náš pán“ tady platí doslovně.

Foto: Šárka Lázníčková

Foto: Šárka Lázníčková

Byla jsem také udivená, jak velké množství lidí zde sportuje – a to včetně lidí pokročilého věku. Nejoblíbenějším sportem je běhání a již zmiňovaná jízda na kole. Díky pravidelnému pohybu a také zdravé a lehké stravě jsou Japonci pověstní svou štíhlostí.

Foto: pinterest.com

Co se týče přístupu k dětem, byla jsem fascinovaná, jak benevolentní tady rodiče vůči svým potomkům jsou. Dítě zde může prakticky všechno. Velice zvláštním rysem japonské kultury je to, že dítě se v žádném případě nesmí pohladit po hlavě, jak je to v mnoha zemích zvykem, protože u buddhistů panuje přesvědčení, že každý člověk má svého strážného anděla a tímto gestem byste ho od dítěte odehnali.

Nejzákladnější princip, ze kterého japonská kultura vychází, je náboženství. Ne každý člověk buddhismus vyznává, ale v každém člověku je kus tohoto náboženství zakotven, a i když se za buddhistu nepovažuje, dodržuje veškeré tradice s buddhismem spojené. Naše první kroky tak vedly do buddhistických chrámových komplexů, kterých je v Kjótu jakožto centru zenového buddhismu celá řada.

Foto: Šárka Lázníčková

Foto: Šárka Lázníčková

Pokud se chcete dozvědět, kam se v Japonsku podívat nebo jak chutná japonská kuchyně, přečtěte si příští díl!

Šárka Lázničková

The post 14 dní v zemi vycházejícího Slunce Díl 1. appeared first on Království žen.