14 dní v zemi vycházejícího Slunce Díl 1.

4.11.2015

Sdílet0

Asijská kultura se od té naší diametrálně liší, proto pro mne návštěva Japonska byla zcela nevídaným a naprosto okouzlujícím zážitkem. Pro většinu Evropanů jsou takzvaní „rákosníci“, kteří si fotí každou hloupost a kterých je téměř v každém turistickém centru plno, terčem posměchu. A to nejen pro jejich velice zvláštní mluvu, která nám trhá uši, ale také pro jejich atypickou vtíravost. Dříve jsem sdílela podobné pocity, ale když jsem na vlastní kůži poznala, jak obdivuhodným a úctyhodným národem Japonci jsou, mé mínění se naprosto změnilo.

Když jsem se po nesnesitelné několikahodinové cestě dostala do Osaky na mezinárodní letiště Kansai, připadala jsem si jako Alenka v říši divů. Na letišti mě naštěstí čekal přítel a společně jsme se vydali do Kjóta. Celou cestu vlakem jsem se kochala útulnými japonskými domy se zahrádkami, které lemovaly sakury a další exotické květiny, které v Evropě téměř není možné spatřit. Ze všeho sálala velice harmonická atmosféra, která mi dodávala zvláštní pocit bezpečí, štěstí a klidu. I když jsem si myslela, že celý první den kvůli časovému posunu prospím, rychle jsem svůj plán přehodnotila, aby mi náhodou nic neuniklo.

Město mě na první pohled okouzlilo tím, že je ze všech stran obklopeno horami a že hlavním dopravním prostředkem v Kjótu je kolo. Na kole se tam můžete dostat prakticky kamkoliv – i do samého centra města.

Odlišnosti evropské a asijské kultury

Foto: pinterest.com

Mým nejsilnějším prvotním zážitkem byla chvíle, kdy začalo pršet a přiběhl za mnou mladičký Japonec, který mi ochotně daroval svůj deštník, uklonil se a odběhl, což mluví za vše. Lidé tu jsou pokornější a uctivější. Téměř při každé příležitosti se ukloní, avšak ruku si při seznamování podávají zřídka.

Pokud je v metru hodně lidí, tvoří se řada jedinců stojících postupně za sebou a neexistuje, že by jeden druhého předběhl. Také zde nedochází k žádným krádežím, takže všude panuje atmosféra určité jednotnosti, která vám dodává pocit bezpečí.

Japonský národ je velice uctivý k druhým lidem, zvláště k cizincům. Na první pohled bylo zcela patrné, že jejich hodnoty a morální zásady jsou úplně jinde než ty naše evropské. Lidé tady prahnou spíše po poznání než po majetku. Více si také zakládají na společenské jednotě než na jedinečnosti osobnosti, protože si jsou dobře vědomi toho, že víc lidí, kteří opravdu drží při sobě, může dosáhnout větších věcí než sebechytřejší jedinec. Důkazem toho, jak velký důraz kladou na společenskou jednotu, byly ohromné prosklené kanceláře plné pracovníků, které ani nebyly rozděleny na přepážky, takže každý člen přicházel o své soukromí a ochotně spolupracoval s ostatními. Egoismus zde zcela ztrácí svůj význam, a možná proto jsou Japonci tak plní pokory a úcty k ostatním. Obsluha v restauracích je také nesrovnatelná s tou naší a heslo „náš zákazník, náš pán“ tady platí doslovně.

Foto: Šárka Lázníčková

Byla jsem také udivená, jak velké množství lidí zde sportuje – a to včetně lidí pokročilého věku. Nejoblíbenějším sportem je běhání a již zmiňovaná jízda na kole. Díky pravidelnému pohybu a také zdravé a lehké stravě jsou Japonci pověstní svou štíhlostí.

Foto: pinterest.com

Co se týče přístupu k dětem, byla jsem fascinovaná, jak benevolentní tady rodiče vůči svým potomkům jsou. Dítě zde může prakticky všechno. Velice zvláštním rysem japonské kultury je to, že dítě se v žádném případě nesmí pohladit po hlavě, jak je to v mnoha zemích zvykem, protože u buddhistů panuje přesvědčení, že každý člověk má svého strážného anděla a tímto gestem byste ho od dítěte odehnali.

Nejzákladnější princip, ze kterého japonská kultura vychází, je náboženství. Ne každý člověk buddhismus vyznává, ale v každém člověku je kus tohoto náboženství zakotven, a i když se za buddhistu nepovažuje, dodržuje veškeré tradice s buddhismem spojené. Naše první kroky tak vedly do buddhistických chrámových komplexů, kterých je v Kjótu jakožto centru zenového buddhismu celá řada.