Málo se to ví, ale estonský Tallinn patří k nejpodmanivějším městům Evropy. Napůl majestátní přístavní město s kilometry zachovaných středověkých hradeb, jako postavené z roztomilé dětské stavebnice, napůl metropole, která čerpá to nejlepší z moderní západní architektury, to je podmanivá kombinace, která se nezapomíná.
Tady už není Stalinovo
Nejspíš jen přízraky bývalého Sovětského svazu Tallinnu doposud bránily v tom, aby se oficiálně zařadil na seznam nejnavštěvovanějších historických destinací Evropy po bok Barcelony, Amsterodamu či Prahy. Estonsko už přitom dávno není nevýznamnou a světem zapomenutou kaňkou na rudé mapě. Z bídy, která v pobaltské oblasti nastala po rozpadu Svazu, se rychle otřepalo a nyní s hrdostí navazuje na své národní tradice, rozvíjí je a čile se začleňuje do Evropy, což dokládá i skutečnost, že se v zemi od roku 2011 platí eurem.
Betonová základna pyramidy
Linnahalli
Do Tallinnu můžete přicestovat vzduchem, po zemi i po vodě. Naše cestovatelská skupinka si zvolila třetí možnost a dopravila se do Tallinnu na palubě menšího trajektu z finských Helsinek. Vylodili jsme se v jednom z tallinských přístavů jménem Linnahalli. Chátrající betonový kolos počmáraný graffiti, který připomíná základnu jakési moderní pyramidy, působí znepokojivě a zároveň je na něm cosi fascinujícího. Tato velkolepá stavba zůstala na břehu Tallinnu jako pozůstatek letních Olympijských her z roku 1980, kdy posloužila jako základna pro olympiádu v jachtingu.
Komplex původně nesl Leninovo jméno a architekti za něj získali plejádu sovětských cen. Dnes působí Linnahalli spíše bizarně než jako architektonický skvost, ostatně nejvíce má tuto betonovou obryni v lásce enkláva místních skejťáků. Některých aspektů stavby si nicméně cení i současní architekti – zejména toho, jak komplex koresponduje s okolím, nekazí výhled na město, a dokonce vzdáleně připomíná tallinnské středověké opevnění. V létě tu vystupují kapely a jedno křídlo přístaviště slouží za příležitostný heliport pro vrtulníky z Finska.
Rotermanni – dříve město duchů, dnes pulsující skvost
Rotermanni
Z přístavu je to k hradbám starého města, co by kamenem dohodil. Cestou k němu se na horizontu blýskají skla mrakodrapů, která se tříští o pět set let staré bytelné zdi středověku, nacházející se v jejich těsné blízkosti. Jde o kontrast, který je pro Tallinn typický. Supermoderna tu harmonicky koexistuje s rytířskou gotikou a obojí spolu ladí s překvapivou hladkostí.
Praktickou ukázkou této symbiózy je čtvrť Rotermanni, která se rozkládá přímo před branou do starého města. Dříve to byl tovární komplex, dnes kulturní a společenské centrum plné kulturních institucí, venkovních ploch určených pro nejrůznější vystoupení, ale i restaurací a obchodů. Doporučuji minout nudné řetězce s oblečením a prošmejdit raději krámek s estonskou čokoládou Kalev.
Pohled z hradeb na siluety
Staré město
Přesně to jsme udělali my a s kapsami plnými čokolády a květnovým sluncem nad hlavou se nám vstříc Starému městu Vanalinn, které je od roku 1997 pod záštitou UNESCO, kráčelo víc než vesele. Hravě jsme překonali i zachovalé opevnění, jež ve městě nechal zbudovat řád německých rytířů. Celkem dva a půl kilometru dlouhá síť hradeb a bytelných bašt vzbuzuje respekt, i když je dnes namísto rytířů střeží jenom zamračené pokladní, vybírající vstupné za procházku po části opevnění.
Doporučuji nenechat se odradit a na hradby se přesto vyšplhat. Kromě atmosféry 13. století totiž nabízejí hned několik pěkných výhledů na siluetu města s dominantou kostela svatého Olafa. Jeho věž měřící 159 metrů platila od svého dokončení v roce 1549 za nejvyšší stavbu tehdejšího světa a primát si udržela bezmála sto let. Vysoká věž kostela zřejmě sloužila i jako námořní orientační bod, ale výška mu přinesla také nepříjemnosti: celkem osmkrát byla poškozena zásahem blesku. Další ránu kostel utržil v letech, kdy Estonsko patřilo pod Sovětský svaz. Své sídlo si tam tehdy zbudovala KGB. Dnes už v kostele opět sídlí církev, a přestože věž s aktuální výškou 123,7 metrů za nejvyšší budovou světa zaostává téměř sedmkrát, stále si podmaňuje zraky všech návštěvníků města.
Přemety v historii
Ostatně o přemetech v historii města od jeho počátků, kdy se ještě jmenovalo Reval, až do současnosti se lze leccos dozvědět v Městském muzeu (Linnamuuseum), které sídlí v překrásném kupeckém domě ze 14. století. Dánové, německé rytířské řády, Švédové i Rusové – ti všichni se na tallinnské radnici střídali jako na běžícím pásu. Krátké období nezávislosti nastalo v Estonsku v rozmezí let 1918–1940. Až od roku 1991 je Estonsko znovu samostatné.
kostel Alexandra Něvského
Možná je to právě díky nelehké historii, že se dnes při pohledu na Tallinn člověku tají dech. Vedle německé gotiky a severských kupeckých domů s tajemnými dvorky, kde by to slušelo klubovně Rychlých šípů, tu trčí kýčovitost pravoslavné architektury. Tak třeba takový kostel Alexandra Něvského, z jehož cibulí brečí celý hradní vršek Toompea včetně věže Piik Hermann (Dlouhý Heřman) s třepotající se estonskou vlajkou. Ale i ta trocha pláče k Tallinnu zkrátka patří.
Chuť nám rychle spraví hravý street art na zdech kolem moderního náměstí Svobody, jehož dominantou je památník obětem války za nezávislost (1918–1920). Střízlivé náměstí obklopené funkcionalismem a budovami ve stylu art deco je ideálním místem na odpočinek po prochozeném dni. V blízkých restauracích a klubech je pak možné okusit, jak chutná zdejší noční život a vyzkoušet třeba i sladký likér Vana Tallinn anebo některou z vynikajících zakysaných polévek.
Text a foto: Ema Stašová
